Jen zhruba 9 % lidí si čte podmínky užívání aplikací a služeb. Patříte mezi ně, nebo jen rychle odkliknete čtvereček s nápisem “Souhlasím” a doufáte, že se vám vaše rozhodnutí v budoucnu nevymstí? Pokud se mezi ty pečlivé neřadíte, není se vlastně čemu divit. Některé z všeobecných obchodních podmínek světových obchodních gigantů totiž čítají desítky tisíc slov a jejich čtení zabere i hodiny času. Co všechno mohou nepřečtené dohody způsobit a jak se ze změti slov vymotat?
Nečíst a klikat se vymstilo například 7 500 zákazníkům, kteří omylem zaprodali svou duši hernímu prodejci Gamestation. Ten si na apríla v roce 2010 připsal do svých obchodních podmínek dodatek o tom, že má bezpodmínečný nárok na nesmrtelnou duši svých zákazníků. Ze židle to tehdy nadzvedlo jen 12 % lidí, kteří klikli na hypertextový odkaz v tom samém dokumentu a získali tak svou duši zpět, spolu s poukázkou na další nákup.
Aprílovým žertíkem Gamestation nejen sklidil úspěch, ale dloubl si také do bolavého místa internetové legislativy. Malá písmenka totiž můžou způsobit velké problémy, na což upozornil mimo jiné The Guardian. Ten informoval o studii, podle které si podmínky čte jen 7 % Britů a 21 % z dotazovaných uvedlo, že to pro ně následně znamenalo negativní důsledky.
Proč bychom tedy měli podmínky číst?
V prvé řadě nesmíme zapomínat, že všeobecné obchodní podmínky existují proto, aby chránily obě smluvní strany. To je kupříkladu důvod, proč americká firma Apple zakazuje ve svých podmínkách využívat služby iTunes pro výrobu jaderných, chemických nebo biologických zbraní.
O co všechno ale můžete jedním rychlým kliknutím vlastně přijít, pokud si nedáte pozor? V jednom z kontroverznějších výzkumů například američtí vědci Jonathan Obar a Anne Oeldorf-Hirsch ukázali, že by 98 % respondentů zaplatilo svým prvorozeným dítětem za využívání uměle vytvořené sociální sítě. Tento absurdní poměr potvrdila v roce 2017 studie společnosti Delloite, podle které kliká dříve než čte 91 % dospělých v USA.
Téma ale už nepálí jen vědce a firmy a postupně přerostlo ve veřejnou debatu. Například kultovní seriál South Park se opřel do již zmíněného amerického giganta a jejich podmínek pro iTunes, které by uživatele zabavily na více než 3,2 hodiny nepřetržitého čtení. V jedné epizodě tak Kyle Broflovski bez čtení podmínek souhlasí s tím, že se z něj stane článek lidské stonožky (HumancentiPad), tedy výjev ze stejnojmenného hororu.
Nemusíte ale zrovna prodat svou duši nebo prvorozené dítě, které by navíc firmy zřejmě nemohly nakonec ani vymáhat. Často jsou totiž to nejcennější na internetu, s výjimkou peněz, uživatelská data. To dokazují i mnohé kauzy o nevědomém poskytování dat a následné ovlivňování jednotlivců i manipulování s veřejným míněním, jako aféra Edwarda Snowdena, nebo nedávná kauza Cambridge Analytica, která zasáhla i data českých uživatelů.
Proč vlastně podmínky nečteme?
Na čtvereček “Souhlasím” klikáme i několikrát denně. Přestože je šance na negativní dopad neuváženého kliknutí v záplavě našich souhlasů poměrně malá, nabízí se otázka, co nám vlastně brání v tom si podmínky přečíst. Nejčastější překážku představuje jejich absurdní délka, které překračuje desítky minut čtení, což potvrdil v roce 2016 i experiment Norské spotřebitelské komory. Průměrný uživatel by musel přečíst víc než 250 000 slov všeobecných obchodních podmínek při stažení 33 mobilních aplikací (tolik jich má totiž průměrný Nor v telefonu), což odpovídá zhruba 1000 stranám textu.
Problém představuje také jejich enormní složitost, protože často obsahují komplikovanou legislativní hantýrku. Podle nedávné studie BBC je k porozumění podmínek velkých firem často potřeba minimálně univerzitní vzdělání. Jenže zejména ty nejznámější aplikace a služby využívají také malé děti, které nemají šanci plně porozumět, k čemu se zavazují. Právě proto například Apple zahrnul do svých ustanovení také podmínku, aby užívání aplikace schvalovali rodiče spolu s dětmi. Ovšem těžko říct, kolik dětí nebo rodičů se k tomuto ustanovení jednak skutečně dočte, jednak vyvstává otázka kam až by měla sahat volnost dítěte při užívání aplikací.
V neposlední řadě je na vině také fenomén, který vědci pojmenovali jako paradox ochrany soukromí (privacy paradox). Podle něj se sice většina uživatelů internetu intenzivně zajímá o své soukromí online, fakticky se ale nijak nesnaží ho aktivně chránit. To v praxi znamená, že přestože víme, že bychom podmínky číst měli a jsme si vědomi rizik, nakonec jen rychle odklikneme souhlas.
Jak z toho ven?
Tak a co teď, když tohle všechno víme? Prosedíme hodiny a dny nad tisícovkami nezáživných slov obchodních podmínek, abychom si (možná) zachránili duše? Téma se sice omílá dokola, problémy ale dlouhodobě přetrvávají. I když jsme se v článku oháněli čísly, neexistuje bohužel žádný dostatečně reprezentativní veřejný mezinárodní výzkum, který by mapoval, jak rozsáhlý problém to skutečně je. Proto také přicházejí legislativní řešení ze strany státu nebo Evropské Unie velice pomalu.
Zmíněná EU nedávno prosadila nařízení, podle kterého by měly být všeobecné obchodní podmínky napsané “lidsky”, tedy dostatečně srozumitelně pro běžného člověka. Jak ale takový text vypadá je nakonec těžké posoudit. V současnosti se také hledají nová řešení problému s délkou textu, porozuměním cizímu jazyku nebo dokonce negramotností. Přeci jen se internet většinou neomezuje hranicemi státu a nemusíme tedy všemu vždy plně chápat. Čtení by mohly zjednodušit například ikony, které by měly znázornit povinnosti a práva uživatelů a navíc by skvěle posloužily malým dětem nebo seniorům. Na druhou stranu nevíme, jestli by všichni uživatelé skutečně porozuměli symbolům stejně.
V boji za lepší internet jsou ale stále nejsilnější hybnou silou nezávislé iniciativy a samotní uživatelé. Ti všichni se nejen často ohrazují proti zvláštním ustanovením firem, třeba tím, že hodnotí všeobecné obchodní podmínky, aby je jiní nemuseli číst. Snaží se ale i mobilizovat další, například skrz hashtag #betterdigitalworld.